Pondělí jak vymalované

Když jsem v neděli ráno odcházela do divadla, těšila jsem se, kterak si užiju tento týden. Do práce jen ve středu a v sobotu a po zbytek dnů gaučink a žravink.

Snad i proto jsem v noci tak blbla se Zlatovláskou - vidina pondělního rána ve mne vzbuzovala nesmírné množství pozitivní energie. 

A jak se naplánovalo, tak se udělalo... Ve čtvrt na devět už jsem krmila svůj domácí zvěřinec a těšila se na vanu, pivo u chvíle ve Swampu a poté tak toužebně očekávaný skok do peřin.

Nebudu tady rozebírat co, proč a jak, zkrátka kolegyně si ráno uvědomila, že už jí týden není dobře a že má tři dny teplotu a já si tedy jen vypláchla papulu Listerinem, nakydala jsem další vrstvu mejkapu na tu včerejší a během pár minut už jsem seděla v autičku a jela zpět směrem k divadlu. Ani jsem si nestačila rozestlat...

Ne, nečekáme od toho střeva slova díků, že to někdo vzal za ní, ale když se vrátila od doktora a nechala v zalepené obálce neschopenku se slovy, ať to dáme šéfovi, mohla alespoň utrousit datum, kdy jde na kontrolu nebo tak něco...

Po jejím odchodu byl mému, krví podlitému a zuřicímu zraku vzteklého býka, představen nový externí sólista našeho divadla. Krásnej, milej, urostlej, portugalskej koloušek... Sakra, ženy, to je hříšně hezký chlap. Den se mi hned přestal zdát tak nanicovatý a oko mé radostně zajiskřilo a nic na tom nezměnil ani fakt, že procenta sexuální orientace má tento fešák zatraceně nízko.
Stejně bych ho za Silvestra nevyměnila.