Podzim

Tak se nám zase měsíc s měsícem sešel, zmizelo léto a nastala vláda podzimu.

Podzim nastal i v mém bytí u současného zaměstnavatele, protože situace se u nás v práci poněkud vyhrotila a bylo mi oznámeno, že můj  vyhazov pro mého drahého zaměstnavatele není v současné chvíli nejvhodnější, ale že by firma uvítala a následně snadno odůvodnila, kdybych  si zažádala o přeložení nebo kdybych sama podepsala výpověď. A když to udělám, i odměna bude... 

Nejdřív jsem na to skoro přikývla, ale pak jsem si řekla, že jim to jen tak zadarmo nedám a že vydržím do konce sezóny. Snažím se dělat svou práci a nevnímat ostatní, což se mi ovšem přestává dařit, protože se mi přestalo dostávat informací, které pro práci potřebuji. Budu muset svůj přistup k práci poněkud přehodnotit...

Po mnoha letech jsem opět dala dokupy svůj pohnutý životopis, sesmolila motivační dopis, přihlásila se na různá školení a semináře, domluvila si pracovněpohovorové schůzky a čekám na první vhodnou chvíli, kdy tlačítkem ENTER pošlu všechno tohle do světa.  Původně jsem byla přesvědčená, že to udělám až někdy na jaře, ale situace začíná být v divadle tak zajímavá, že jsem sama zvědavá, jestli vydržím do konce roku.  A jestli vlastně chci vydržet...

O práci, kterou mám, jsem se posledních deset let bála a byla jsem docela ve stresu z představy, že budu muset odejít. Když jsem si ale teď uvědomila, že se moje další profesní cesta s naší firmou, potažmo s celým divadlem může rozejít a zjistila jsem si, jaké mám možnosti, je to velmi osvobozující pocit. Teď můžu litovat, že jsem tohle rozhodnutí neudělala o pár let dřív, nejlépe ve chvíli, kdy došlo ke slavnému sloučení Státní opery Praha s Národním divadlem.  Pak se masivně začalo lhát odshora dolů, lže se víc a víc a to já moc nemusím.

Jediné pozitivní na mém "přesčasu" v práci bylo poznání lidí. Přes palubu či nůž do zad mi dali lidé, o kterých jsem si myslela, že jsou to kamarádi, kolegové, parťáci - a že nemají důvod to udělat (zprvu mě to dost mrzelo,  ale  teď mě baví pozorovat, jak to mrzí je a jak se snaží dostat stav do starých kolejí.  Snad si druhé strany uvědomily, že jsem proti nikomu nikdy nijak nebrojila, spíš naopak... A na dvou z nich je zcela zřetelně vidět, že nemají čisté svědomí.)

Pomocná ruka přišla ze strany, ze které jsem to naprosto nečekala a která překvapila ještě víc... 

Třetí sorta lidí je snad nejsmutnější - za cenu nehorázných lží ublížit a docílit pro sebe zcela nesmyslných výhod.  Asi by to i šlo, ale... i lhát se musí umět.

No, asi jsem málo četla psychologickou literaturu.

Ale nejlepší učitel je stejně život a o mezilidských vztazích mě tento rok naučil alespoň za čtyři hodně tlustý knihy.