Lidé jsou dnes hrozně netolerantní. Dáš jednomu, jen tak maličko, skoro náznakově, po hlavě, a on by se proto chtěl, malichera, hned vážně prát...

Tolik různých bločků za tolik let! Kolik jich vlastně bylo? Suchým hadrem to kdysi na sklonku minulého tisíciletí začalo, pokračovalo se přes Bublající bahno, Zapíchnutý vidle ... a skončilo to u Letu mouchy. Let mouchy I má už bohužel přeplněnou databázi a tak svým tlacháním plním Let mouchy II.

středa 30. prosince 2015

Fce=blb/2

Za více než jedenáct let, prožitých v našem divadle, jsem přeci jen k němu začala mít pudy téměř mateřské, dalo by se říci až kvoční.
Většina z těch uplynulých let byla krásná a pohodová, přestože tu a tam něco těžce zaskřípalo.
Ovšem od doby, kdy se naše Státní opera Praha sloučila s Národním divadlem, něco těžce skřípe stále. 
Původně jsem myslela, že to s naší Operou doklepu do konce - tedy to té slavné rekonstrukce, která má začít v červenci 2016 (a která má trvat necelé dva roky, ale protože ještě nebylo vypsané ani výběrové řízení na provozovatele stavby, vidím to tak na 10-15 let...), ale už na začátku září jsem měla pocit, že to zřejmě nedám, tlaky na můj odchod byly příliš velké. Nakonec se situace vyhrotila tak, že mi setrvat posledních pár týdnů v divadle umožněno nebylo. Někdy se pryč docela těším, jsou ale chvíle, kdy mě rozhodnutí o mém odejití z divadla docela mrzí.
Pomalu se tedy smiřuji se svým osudem, do konce roku jsem pozastavila akci "Chcete mě?" a zatím se jen tiše bavím, jakého prima a šéfa jsem nucená opustit...  
Brus jazyka českého...

Žádné komentáře:

Okomentovat