Tož, vážení přátelé, jo. (Dcerky, když byly malé, jsem
učila, že se říká ANO a nikoliv JO. Vnoučata budu učit, že se říká JO a nikoliv
ANO. Nějak se to slůvko poslední dobou pro mne velmi zvulgarizovalo…)
Flákám to tady na „Mouše“ jak to jde, ale ono nebylo moc, co
psát. Takže jen tak lehce shrnu právě uplynulý rok:
Přežila jsem ho. A přežila jsem ho v relativně dobrém
zdraví, přiměřeném mému věku a chátrajícímu fyzičnu a přiznávám, že jsem mohla
chořet a chátrat víc. Takže pozitivum.
Moje starší miminko v sobě začátkem léta začalo nosit
svoje miminko. Moje miminko si svoje miminko moc a moc přálo a vzhledem k tomu,
že již více, než třicetkrát slyšelo pjet zjara kosa, není to unáhlený krok a miminka miminko
je velmi, velmi chtěné ze všech stran. Takže pozitivum.
Moje mladší miminko
dodělalo VŠ, má dobrou a zajímavou práci ve cvokárně a navíc se zamilovalo až
za roh, odstěhovalo se do vlastního krásného a moderního bytečku (sic žádná
ratejna, leč 2xkk, ale dvěma to stačí až až, hlavně, že je tam postel…) a září
štěstím. Takže pozitivum.
Pracovní rok jsem měla sice pracovně nenáročný, leč velmi,
velmi příjemný, ba až úžasný, o jakém jsem v životě ani nesnila. Takže
pozitivum. Jediná skvrnka na tomto patří tomu, že se již tato luxusní pohoda blíží
ke konci, ale to už nepatří k uplynulému roku.
Mezi několika úsměvnými věcmi minulého roku vyčnívá termín
narození miminka mého miminka, neb gynekolog toto datum určil coby 30. února
2018 – vzhledem k tomu, že ale v naší republice a potažmo v naší
vládě je již naprosto vše možné, nedivila bych se, kdyby i tento termín se v našich
kalendářích objevil… Takže úsměvné…
Horší to bylo na politické scéně. Protože patřím mezi tupou
a dehonestovanou pražskou kavárnu (a jsem na to hrdá), nemám radost, že nám
vládne a zřejmě i nadále bude sebestředný, ješitný a zlý geront (ne, nemám nic
proti gerontům, naopak jsem pracovala na gerontologickém oddělení v psychiatrické
léčebně, ale ani jeden z klientů nebyl tak nesnesitelný a se všemi jsem
vycházela celkem v pohodě). Takže negativum.
Vůbec nemám radost, že premiérem naší země není Čech, navíc
že je to zločinec, podvodník a lhář.
Díky tomuto pánovi jsem po téměř třiceti letech začala
chodit na protestní akce, opět jsem zvonila klíčema a zvonečkama a dokonce se
na jedné z nich nechala i kontrolovat policií. Takže negativum.
Když jsem byla velmi mladičká, nějak jsem moc nevnímala, co
se to s republikou děje a bylo mi celkem lhostejné, jak se na nás dívá
okolní svět. Pak promluvil Milouš na Červeném Hrádku a já si začala uvědomovat
své češství a začala se stydět. V devětaosmdesátém mě blízké okolí varovalo,
ať na demonstrace proti režimu nechodím, protože by si mne někdo mohl všimnout
a nemusela bych dopadnout dobře. Chodila jsem. Měla jsem malou dcerku (co teď
čeká to miminko) a chtěla jsem pro ní lepší budoucnost.
Pak jsem leta nějak rezignovala. Ale teď se zase stydím,
když vidím, co se nám snaží vládnout. A na demonstrace chodím a co to půjde,
chodit budu.
Budu mít malou vnučku a chci se jí, až vyroste, beze studu podívat
do očí.
Žádné komentáře:
Okomentovat